Obrázek: Tom Jannsen
Když jsem v pátek ráno vložil na Facebook příspěvek s provokativní otázkou, jestli se britské státní orgány nemohou od vůle lidu vyjádřené v referendu odchýlit, nesetkal jsem se s pochopením. Něco takového by bylo „vysoce nedemokratické“, je to pokus o „právničení“ nad něčím, co vzešlo jako jasné demokratické rozhodnutí. Poslední dobou jsem přitom žil pod dojmem, že jakmile se pod mé „právničení“ nepostaví ani ostatní studenti práv (natož neprávníci), zašel jsem příliš daleko. Skutečně zašel?
Svou myšlenku se pokusím obhájit. Základním argumentem mi budiž ten, že žádné většinové demokratické rozhodnutí není nezvratné a lze ho za určitých okolností legitimně změnit, aniž bychom se zpronevěřili ideálu demokracie.
Ideál demokracie a politická realita
Ideál demokracie je dobrým bodem, od něhož se mohu odrazit. Představy o demokracii se historií živelně vinuly, objevovaly, destilovaly, usazovaly a bortily snad ve všech zemích západního světa. Na rozdíl třeba od bakterií nebo kovů demokracie není něco, co tady bylo před člověkem a co bychom mohli změřit a popsat. Je to věc lidská, společenský fenomén, který je konstruován a zpětně dekonstruován naším jednáním a představami, je to sjednocení následku a příčiny, prostředku a cíle. Základní rozdíl demokracie a totality spočívá v tom, že demokracie se netváří být dokonalou, nenárokuje si pravdu. Demokrat je schopný sebereflexe, dokáže přiznat chybu a porážku svého argumentu. To je důležité demokratické východisko (a cíl), které musíme mít při interpretaci britského referenda na paměti.
Už na základních a středních školách nás učili, že demokracie je vláda lidu. Jednoduchá definice. První demokracie se vyskytovaly v antickém Řecku; obraz svobodných athénských občanů rozhodujících v početných nomothétai o záležitostech obce. Běžné představy o demokracii se zakládají na všeobecných volbách. Co na tom, že v Athénách měli politická práva jen muži-neotroci a že naše vládní většina je vlastně většinou jen třetiny občanů či méně? Demokracie je vláda lidu, všech, většina vítězí.
Za tímto ideálem se krčí politická realita moderního světa, která naše romantické představy nahlodává skrze prozření faktických procesů, které se odvíjí nejen od ničím neospravedlnitelných projevů podvodů, korupce či klientelismu, ale i uvědomění si hodnot, které stojí vedle demokratického principu a uchází se v politické aréně nebo mimo ni o uznání. Jsou to např. státní suverenita, nedělitelnost území, princip právního státu nebo ochrana základní práv a svobod a najdeme je i v čl. 1 Ústavy České republiky. Demokracie coby vláda většiny není jedinou nejvyšší hodnotou a naším cílem musí být její usmíření (reconciliation) s ostatními pilíři, na nichž stojí moderní evropské státy (srov. též čl. 6 Ústavy). Takto může i („nikým nevolený“) Ústavní soud zrušit zákon přijatý parlamentní většinou, ve výjimečných případech dokonce zákon ústavní. Je to líc demokracie, antihmota, která ji chrání před rozpadem.
Pokud jde o vyjádření vůle lidu skrze referendum, připomeňme, že to byl šok z výsledků referenda z roku 2001 o Smlouvě z Nice, který vedl (dosud letargické) voliče k obratu v „opravném“ referendu o rok později. Zatímco Švédové se jasnými 83 % hlasů vyslovili v roce 1955 pro ponechání jízdy vlevo, švédský parlament rozhodl o 8 let později po tlaku ze strany Rady Evropy a Severské rady o změně na jízdu vpravo. Tyto příklady přitom nejsou zcela ojedinělé. Není proto pravdou, že teprve opakování britského referenda by vytvořilo precedent, ze kterého se demokracie nedokáže vzpamatovat.
Návrat moci k (britskému) lidu?
Výše nastíněný líc liberální demokracie, který je její široce akceptovanou nedělitelnou součástí, byl v posledních letech zcela přehlušen populistickými výkřiky některých politiků, kteří slibují návrat moci do rukou lidu, ideálně formou přímého výkonu (jako se o to u nás snažil Úsvit přímé demokracie Tomia Okamura a jeho nástupci, do určité míry také třeba Piráti).
Návrat moci, která se rozpadla pod rukama neschopných a užvaněných zákonodárců, zkorumpovaných ministrů a zbyrokratizovaných úředníků. Připadá mi, jako by ta populistická hnutí s sebou strhávala jako emocemi nabitá lavina i onen líc demokracie, její inherentní limity. Menšina je už zase problém a ne předmět ochrany. Právo je přežitek limitující skutečnou vůli lidu. Za takové situace je jen otázkou času, kdy budou strhávány i pomníky ústavních soudů coby strážců ústavnosti, dalšího okovu katarzujícího pracujícího lidu (jak už se to ostatně loni „podařilo“ v Polsku). Zdá se, že tento trend jde ruku v ruce s úspěchy radikální levice, která hlásá rovnost a svobodu, často bez důrazu na odpovědnost, jež je – opět – její nezbytnou součástí.
Pocit odcizení a nutnosti navrátit politické rozhodování zpět do rukou lidu je tím silnější, čím slabší jsou naše politické elity, čím rozpínavější je legislativa Evropské unie, čím mizernější je naše ekonomické postavení. Za těchto okolností není divu, reaguje-li česká veřejnost (alespoň ta v mém okolí) na úvahy o vypsání druhého referenda o vystoupení Spojeného království z EU tak, že jsou to úvahy „vysoce nedemokratické“ a „nerespektující rozhodnutí lidu“. Neopomíjí tím však výše nastíněný fakt, že referenda (projevy vůle lidu) tady jsou od toho, aby se respektovala, tj. byla brána v potaz při konečném politickém rozhodnutí, vycházejícím ze vzájemného působení vůle lidu a ostatních hodnot moderního, demokratického, právního státu?
Samotné položení této otázky může být pro Středoevropana jistě šokující. Vždyť lid je suverénem, u něj vše začíná a končí, žádný politik, úředník ani soudce se nemůže vzepřít vůli lidu, z nějž jeho pravomoc vychází! Co se však příliš neví, ve Spojeném království je suverénem Parliament. Z něj vyvěrá veškerá moc, nikdo mu není nadřazen (ani královna), může přijmout jakýkoliv zákon, ten může být zrušen jen jím samým. Pokud by vládu začal vykonávat tyranským způsobem, může lid svého suveréna v krajním případě svrhnout a nastolit nového. Jde o ve světě spíše netradiční konstrukci, která ale existovala dávno předtím, než James Madison v 10. Listu Federalistů tak přesvědčivě obhájil zastupitelskou demokracii a její hlavní cíl „usměrňování různých střetávajících se zájmů“ (the regulation of these various and interfering interests), nikoli tyranii většiny.
Může se tak Parlament, který je přibližně ze tří čtvrtin pro setrvání v Unii, na své blížící se schůzi od výsledků referenda odchýlit? Z právního hlediska je věc jasná. Může, protože výsledek referenda není právně závazný. Z hlediska politického už tolik ne. Jisté je, že zatímco Cameronovo vypsání referenda se ukázalo být v konečném důsledku jeho politickou sebevraždou, odmítnutí výsledků referenda Parlamentem se může stát sebevraždou celého demokratického systému Spojeného království, vyúsťující v protesty v ulicích a ozbrojený odpor.
Nicméně, pro vypsání druhého referenda by měl Westminsterský palác celou řadu důvodů. Některé politické a ekonomické, založené třeba i na nových informacích o vývoji, jenž po vyhlášení výsledků následoval (riziko odtržení Skotska, Severního Irska nebo Gibraltaru; drastický propad libry). Další důvody však můžeme spatřit v rovině procedurálních nedostatků referenda. Z nich zmiňme zejména těchto pět:
Těsnost výsledku
Rozhodující počet voličů byl příliš těsný. Rozdíl 1,4 milionu z celkových téměř 46,5 milionů oprávněných, resp. 33,5 milionů skutečně hlasujících voličů, není takový, na kterém byste chtěli založit budoucnost země na několik generací. Lídr kampaně za vystoupení, Nigel Farage, se nechal v květnu slyšet, že rozdíl 52-48 pro Remain (setrvání v EU) by znamenal „unfinished business“ a nutnost opakování hlasování. Takový výsledek by přitom alespoň zachoval dlouholetý status quo, zatímco skutečný výsledek jej zcela mění. Jako relevantní většina pro oba tábory mělo být stanoveno alespoň 60 procent.
Používám-li tento argument, uvědomuji si, že se zpronevěřuji principu právního státu, jehož jsem v jiných debatách silným zastáncem. Princip právního státu v tomto případě velí neodvolat na základě pouhé politické nutnosti výsledek referenda, kterého bylo dosaženo v souladu se zákonnými a ústavními pravidly, a to i kdyby vítěz vyhrál třeba o jeden jediný hlas. Upozaďuji tak princip, který jsem např. ve sporu o občanskou neposlušnost Kliniky označil za jakési vyšší Dobro, stojící nad jednotlivými politikami a ideologiemi.
Nicméně, ani právní stát není hodnotou absolutní. Myslím, že obrovská vážnost rozhodnutí, jež Britové v těchto dnech podstupují, musí být podložena maximální procedurální správností (bez výše a níže popsaných vad) a bez zpětně přiznané mystifikace voličů (viz dále). V souladu se zásadou přiměřenosti je třeba zvážit, jestli už samotný průběh referenda nevedl Brity nebo orgány Evropské unie k přehodnocení jejich komplikovaného vztahu, k přehodnocení toho, o co tady vlastně jde a co je v sázce.
Hlas expertů
Hlasování v demokratických volbách je zásadně rovné – každý volič má pouze 1 hlas. Nemusíme však být zarytými elitáři, abychom uznali, že při takto vyrovnaném výsledku by mohla být výraznější pozornost věnována těm, kteří jsou potenciálně nejinformovanějšími voliči: akademické obce univerzit, podnikatelé, investoři či banky. Většina z nich volala shodně s mezinárodním společenstvím po udržení Spojeného králoství uvnitř sjednocené Evropy. Je však pravdou, že tito aktéři jako by svou roli před referendem přese všechno podcenili, zejména nenašli-li skutečně silnou osobnost, která by se postavila do čela kampaně za Remain (setrvání). Profesor Jiří Přibáň to okomentoval následovně: „Demokracie vyvolává v lidech pocit, že rozumí i záležitostem, o nichž nemají ani potuchy. V normálních časech toto riziko snižují demokraticky volené instituce. Ve výjimečných dobách však reprezentativní demokracie ustupuje a lidé se hlásí o slovo přímo formou referenda nebo plebiscitu. Riziko v takových situacích roste, a proto mimořádně záleží na schopnosti politických vůdců přesvědčit běžné občany o tom, jaká volba je správná.“ To je samozřejmě spíše povzdechnutí než důvod opakování referenda.
Věk těch, kteří rozhodli
Za setrvání Velké Británie v EU hlasovalo 75 % lidí dosahujících 18 až 24 let a 56 % ze skupiny 25-49 let. Ekonomicky nejaktivnější a nejmladší část populace, která tak bude muset s následky rozhodnutí žít nejdéle a nést břemeno přeměny Velké Británie na tzv. třetí zemi, hlasovala pro setrvání v EU. Ovšem nutno říci, že si za to svou voličskou disciplínou může sama, když zatímco šedesátiletých voličů dorazilo v průměru 81 %, 64 % voličů pod 24 let zůstalo doma.
Logistické problémy
Ještě před otevřením volebních místností se ukázalo, že nezanedbatelnému množství britských voličů v zahraničí (tzv. expats) nebylo umožněno hlasovat, protože, ačkoliv se včas registrovali, nedostali volební lístky. Přesné množství takto vyloučených voličů se zjišťuje.
Účelová mystifikace voličů
Hlavní slogan kampaně „Posíláme EU 350 milionů liber týdně, dejme to raději do NHS (státní zdravotnický systém – pozn. MM)“ za vystoupení byl ještě před vyhlášením oficiálních výsledků jeho nejvýraznějším zastáncem, Nigelem Faragem, relativizován a označen za chybu (slovy Petra Bittnera „hybridem mezi lží a blbostí“), protože něco takového nelze zaručit. To přirozeně vyvolalo mezi Brity vlnu rozhořčení.
Kdyby rozhodnutí o (ne)vystoupení z EU na základě tohoto referenda, resp. opakování takového referenda, záviselo na mně, nevím, jak bych se rozhodl. Nicméně si myslím, že pro zodpovězení této otázky je nezbytné neomezovat se jen na romantické představy o ideální demokracii, kde je obecná vůle toliko součtem hlasů všech občanů. Naopak je nutné nepodlehnout populistickým, anti-elitářským argumentům těch, kteří se na aktuálních pocitech občanů snaží politicky vydělat.
Politický výdělek nejvýraznějších hlasatelů Brexitu, jakými jsou Boris Johnson nebo Nigel Farage, je přitom v ohrožení. S rezignací premiéra Camerona totiž „vítězové referenda“ zjišťují, že nikdo nechce být tím, kdo převezme premiérské kormidlo a zmáčkne nakonec ono pověstné červené tlačítko podle čl. 50 Smlouvy o Evropské unii, tj. oficiálně oznámí vystoupení. Takový politický akt totiž s sebou nese odpovědnost spojenou s udržením libry, udržením jednotnosti země, vyřešení nového vztahu s EU a spoustou dalších opatření, k nimž nemusí být někdo, kdo dosud jen kritizoval status quo, připravený.